Celosvětová nadbytečná kapacita v ocelářství přispívá k roztříštěnosti obchodu
Vzhledem k rostoucímu globálnímu přebytku výrobní kapacity v ocelářství – odhadovanému na přibližně 640 milionů metrických tun – a zároveň k utlumené poptávce země zintenzivňují opatření na ochranu svých ocelářských odvětví. Čína sama představuje téměř polovinu této nadbytečné kapacity (305 milionů metrických tun), ale do roku 2028 by ji mohla zvýšit o množství odpovídající kapacitě Itálie – která je druhým největším výrobcem v Evropské unii (EU). Celkový dopad však bude záviset na tom, kolik závodů bude skutečně uzavřeno, aby se tento přebytek vykompenzoval, a na povaze kapacit vyřazených z provozu, neboť minulé zkušenosti ukazují, že část demontovaných kapacit již byla částečně nebo zcela neaktivní. Zatímco domácí poptávka je i nadále brzděna přetrvávající krizí ve stavebnictví, čínský vývoz mezi lety 2020 a 2025 vzrostl o více než 150 %, zejména do jihovýchodní Asie, Afriky a na Blízký východ.
Očekává se, že tento trend bude pokračovat, jelikož předpokládané oživení globální poptávky počínaje rokem 2026 nebude stačit k absorpci nadbytečných výrobních kapacit, čímž se celková míra využití kapacit udrží pod 75 %. V důsledku toho země posilují cílená opatření (antidumpingová cla), především proti Číně, ale stále častěji také zavádějí širší opatření, která mají lépe odradit od strategií obcházení předpisů, a to kombinací celních a necelních překážek, jako je například mechanismus evropského trhu s emisními povolenkami.
V důsledku toho EU a Spojené státy – dva největší dovozci oceli na světě – v poslední době zpřísnily svá obchodní opatření, a to i za cenu rizika narušení regionálních hodnotových řetězců. Washington zvýšil cla na ocel z 25 % na 50 %, zatímco Brusel právě snížil svou bezcelní dovozní kvótu (18,3 milionu metrických tun) na polovinu s účinností od července 2026 a zároveň zvýšil clo uplatňované na dovoz přesahující tuto kvótu na 50 %. Jelikož je evropské rozhodnutí stále příliš čerstvé, v statistikách se zatím neprojevilo. Naopak Spojené státy zaznamenaly prudký pokles dovozu (přibližně -40 % meziročně v 1. čtvrtletí 2026), zatímco výroba ve stejném období vzrostla o 7,5 %. Kanada, Indie a Spojené království rovněž zpřísnily svá celní opatření.
Uzavření evropských a severoamerických trhů urychluje regionalizaci obchodu, přičemž Čína přesměrovává svou nadprodukci do ekonomik zemí ASEAN a v menší míře také na Blízký východ, do Afriky a Jižní Ameriky. Ačkoli tento trend postihuje především Čínu, dopadá negativně i na některé okrajové partnery, jako je Spojené království a Turecko, které vyvážejí do EU 76 %, respektive 42 % své oceli, ale právě přišly o 43 %, respektive 27 % svých kvót. Fragmentace přispívá k rozdílům v cenách oceli na jednotlivých trzích. Zatímco ceny v Evropě a ještě více ve Spojených státech od roku 2025 rostou, ve zbytku světa zůstávají relativně nízké. Tyto rozdíly budou pravděpodobně přetrvávat, soudě podle cen očekávaných na termínových trzích.
Očekává se, že rostoucí poptávka po minerálech používaných v rámci energetické transformace a digitálních technologií zůstane silná. Elektrifikace automobilů, rozšiřování obnovitelných zdrojů energie (větrná, solární a skladování energie) a šíření datových center představují oblasti, kde poroste poptávka po kritických minerálech (měď, hliník, kobalt atd.).
Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) se poptávka po strategických minerálech do roku 2030 zvýší dvakrát až třikrát, a to v závislosti na uvažovaných scénářích emisí skleníkových plynů (GHG), přičemž hlavním hnacím motorem bude poptávka související s technologiemi energetické transformace. Očekává se, že celosvětová poptávka po mědi do konce tohoto desetiletí vzroste o 40 %. Totéž platí pro lithium, u něhož by trojnásobný nárůst poptávky byl poháněn výhradně aplikacemi souvisejícími s energetickou transformací.
V současné době má Čína jasnou výhodu v zajištění svých dodávek, zejména rafinovaných kovů. Tato země je předním producentem hlavních průmyslových kovů i kritických prvků, jako jsou vzácné zeminy. Například na Čínu připadají téměř dvě třetiny celosvětové produkce rafinovaného lithia, polovina rafinované mědi a více než 80 % vzácných zemin.
Těžební a hutní průmysl bude ve střednědobém horizontu čelit nedostatku nerostných surovin
V posledních dvou desetiletích došlo jen k několika významným objevům ložisek mědi, zatímco náklady na průzkum prudce vzrostly, a to z 91 USD/t v roce 2011 na 802 USD/t v roce 2020. Těžební společnosti nejsou schopny ve střednědobém horizontu uspokojit rychle rostoucí poptávku. Schopnost těžařů nahradit provozované doly je rovněž brzděna dlouhým harmonogramem zahájení těžby, přičemž průměrná doba realizace u dolů uvedených do provozu v letech 2020 až 2023 činí 18 let – což představuje nárůst o 40 % za posledních 20 let.
Tyto procesy jsou dále prodlužovány místními sociopolitickými problémy, jako jsou obavy o životní prostředí, domorodé komunity a znárodňování zdrojů, stejně jako rostoucími výrobními náklady v důsledku zvyšující se technické složitosti těžených ložisek. Investice do projektů na stávajících lokalitách a akvizice zůstávají prioritou, ale průzkum a projekty na nových lokalitách trpí nedostatkem investic, což by mohlo vést k deficitům v nabídce na mnoha trzích se surovinami.
Těžební společnosti musí urychlit svůj růst a zároveň udržet vysokou úroveň ziskovosti. Přísné podmínky financování a makroekonomické prostředí ztěžují zajištění finančních prostředků. Tržní ocenění se stále více rozcházejí, často kvůli portfoliím zaměřeným na dodávky nerostných surovin klíčových pro energetickou transformaci. To vede společnosti k restrukturalizaci svých portfolií. Očekáváme proto nárůst fúzí a akvizic zaměřených na přeorientování se na nerostné suroviny nezbytné pro energetickou transformaci. Vzhledem k příznivým výhledům poptávky po mědi se předpokládá další konsolidace měděných aktiv. Důkazem toho je akvizice společnosti Filo Corp. v Argentině v roce 2024 společností BHP a Lundin Mining za 3 miliardy dolarů, k níž došlo po krachu jednání společnosti BHP o akvizici společnosti Anglo American. Těžební společnosti se rovněž zbavují určitých nestrategických aktiv nebo aktiv s vysokým růstem, jako jsou kovy platinové skupiny (PGM).
Výhled pro klíčové kovy v roce 2026
Ocel – Očekáváme, že produkce oceli v roce 2026 meziročně vzroste přibližně o 1 % (oproti meziročnímu poklesu o 2 % v roce 2025), a to díky rozvíjejícím se ekonomikám jihovýchodní Asie i vyspělým ekonomikám. Očekává se však, že produkce poroste pomaleji než kapacita, což sníží míru využití kapacit – a to vše při očekávaném minimálním oživení poptávky po dvou letech poklesu. Očekává se, že přetrvávající nadbytečná kapacita, především v Asii, na jedné straně a nárůst protekcionistických opatření upřednostňujících domácí výrobu na straně druhé povedou k udržení rozdílných cen oceli v jednotlivých regionech: v Asii budou klesat, v průměru se budou pohybovat kolem 500 USD/t za rok, zatímco v Evropě (700 USD/t) a Severní Americe (1 150 USD/t) porostou.
Hliník – Očekává se, že celosvětová produkce hliníku v roce 2026 mírně poklesne, a to přibližně o 0,5 % meziročně, jelikož producentské země v Perském zálivu budou paralyzovány blokádou Hormuzského průlivu. Ačkoli členové Rady pro spolupráci v Perském zálivu představují pouze asi 8 % celosvětové produkce, jejich podíl na vývozu činí téměř 20 %, zejména do Japonska (28 % dovozu), Spojených států (22 %) a do EU (20 %), což způsobí značné narušení dodavatelských řetězců navazujících odvětví (automobilový průmysl, stavebnictví, energetika, obalový průmysl atd.). Náhradní kapacity jsou omezené, protože Čína (60 % celosvětové produkce) již nyní těsně dosahuje svého stropu 45 milionů tun ročně. Zároveň se očekává, že poptávka meziročně vzroste o 1,5 %, a to díky energetické transformaci – zejména elektrifikaci vozidel, kde hliník slouží jako lehčí alternativa k oceli – a obalovému průmyslu, kde tento kov v rámci snahy o udržitelnost nahrazuje tradiční materiály. V důsledku toho předpovídáme v roce 2026 meziroční nárůst cen o přibližně 20–25 %, přičemž průměrná roční cena dosáhne vrcholu těsně pod 3 500 USD za tunu.
Měď – Navzdory stagnující těžbě, brzděné problémy v několika hlavních producentských zemích (Chile, Indonésie, Demokratická republika Kongo), se v roce 2026 očekává meziroční růst produkce rafinované mědi přibližně o 1,5 %, poháněný rostoucím objemem zpracovaného šrotu, především v Číně. Zároveň se předpokládá, že poptávka meziročně vzroste o 2 %, a to díky strukturální podpoře ze strany elektrifikace. Navzdory přebytku na trhu – i když se tento přebytek postupně zmenšuje – přetrvávají napjaté podmínky na straně nabídky kvůli navyšování strategických zásob USA, k čemuž přispívají očekávání vyšších cel na rafinovanou měď. Mezi lednem 2025 a červnem 2026 Spojené státy téměř zdvojnásobily své měsíční tempo dovozu a nashromáždily 1,2 milionu metrických tun mědi. Tento vývoj přispívá k udržení vysokých cen a v roce 2026 očekáváme průměrnou cenu kolem 13 900 USD/t, což představuje meziroční nárůst o 40 %.
Nikl – Očekává se, že celosvětová produkce rafinovaného niklu v roce 2026 meziročně poklesne o 3 % vzhledem k restriktivní politice Indonésie, která se na produkci podílí 60 %. S cílem omezit nadprodukci a podpořit ceny snížila Jakarta kvóty na těžbu rudy v roce 2026 na 270 milionů metrických tun, což je pokles oproti 380 milionům z předchozího roku. K tomu se přidává riziko nedostatku kyseliny sírové – nezbytné pro výrobu niklu pro baterie – v důsledku narušení dodávek na Blízkém východě a pozastavení čínského vývozu. Očekává se, že poptávka meziročně vzroste o téměř 5 % v důsledku rostoucí poptávky po bateriích, což však plně neabsorbuje přebytek nabídky, který je i nadále z velké části způsoben rozšiřováním čínské přítomnosti v souostroví v posledních letech. Jako přední dovozce indonéského niklu těží Čína z relativně nízkých cen vyplývajících z nadprodukce místních společností. Očekává se proto, že ceny niklu v roce 2026 zůstanou v průměru kolem 17 500 USD za tunu, což je mírně více než úroveň zaznamenaná v předchozím roce.
Kovy
